Co vědět o lyžích

Konstrukční části a prvky, které určují vlastnosti lyží

Přední a zadní kontaktní bod

Místa, kde se obě lyže skluznicemi k sobě dotýkají. Vzdálenost mezi nimi představuje aktivní délku hrany při zahranění.

Montážní bod

Ryska na horní ploše nebo na bočnici, jež se má krýt se značkou poloviny délky podešve boty. Podle něj se montují a délkově nastavují vázání.

Tvar a krojení

Rozdíl mezi šířkou špičky, středu a patky v závislosti na délce určuje konstrukční poloměr krojení neboli rádius lyže. Výjimečně mají speciálky (prašan) tvar necarvingový (např. 160–130–120). Rozdíl mezi šířkou špičky a patky je tzv. úkos. Obvykle je špička širší (snadné a rychlé zahájení oblouku) a patka užší, ale mohou být i identické (zřídka). Radikální tvar znamená velké vykrojení neboli malý rádius a naopak.

Šířka

Standardně se udává největší šířka ve špičce i patce a nejmenší ve středu lyže. U allmountainů a freeridovek se obvykle šířkou myslí jen střed lyže.

Twintip

Twintip je konstrukční princip a v přeneseném významu i lyže s patkou zahnutou podobně jako špička, s různou výškou. Na rozdíl od pozvolného zvedání rockeru má ohbí srovnatelné se špičkou. Vyskytuje se u lyží do terénu a především u freestylovek, náznak twintipu může být i u dalších. Twintip zvyšuje všestrannost lyže (jízda na switch, dopady ve freestylu), patky lépe projedou terénem i boulemi. Naopak snižují dynamiku v ukončení oblouku (viz rebound) a autokinetický efekt patky.

Rádius

Konstrukční, tedy teoretická vypočtená hodnota poloměru pomyslného kruhu, který by vznikl podle krojení lyže. Většinou se udává jako jeden údaj (občas 2, výjimečně 3), ale tvar vykrojení až na výjimky není pravidelný (největší vykrojení ve špičce, nejmenší ve středu, menší v patce). Při jízdě v oblouku se zahraněná lyže prohne (průhyb) a podle toho vytvoří rádius skutečný, tedy jetého oblouku – vždy menší než konstrukční. Rádius se při zachování šířky mění s délkou lyže – čím kratší, tím menší rádius a naopak:

- lyže extrémní (krátké, funcarving) – R až pod 10 m
- lyže slalomového charakteru (krátký oblouk) 11–13 m
- běžné rekreační a řada sportovních 12–15 m
- lyže sportovní pro střední oblouk, mnoho allmountainů 14–17 m
- lyže sportovní pro střední a delší oblouk, některé allmountainy 15–19 m
- freeridové lyže 20–40 metrů
- závodní podle předpisů FIS (slalomky 11,5–13,5 m)

Délka

Značená čili nominální, nejčastěji tzv. rozvinutá, měřená po skluznici včetně ohybů (jako kdybyste po ní rozvinuli krejčovský metr). Skutečná délka, která jede po sněhu, je aktivní délka hrany mezi oběma kontaktními body. Delší lyže je obvykle méně vykrojená (= větší rádius), bývá rychlejší, jede klidněji, je stabilnější a vhodná provyšší rychlost a pro delší oblouk. Kratší bývá obratnější a točivější, vhodná pro nižší rychlost a kratší oblouk. Optimální délka lyže závisí především na typu lyže a příslušném způsobu jízdy (délka oblouku), rychlosti, terénu, ale rovněž na lyžaři (váha, výška, lyžařská zdatnost, ambice). Samotná váha a výška jsou s výjimkou extrémů kritérii vedlejšími. Délka významně ovlivňuje krojení a rádius.

Vzpruh (camber)

Konstrukční vyklenutí (prohnutí) lyže, viz též kontaktní body a tuhost v ohybu. Při zatížení na plochách jej hmotnost lyžaře ruší (lyže jede po celé skluznici), v oblouku se lyže prohýbá opačně. Nejnověji se u lyží freeridových a freestylových prosadil vzpruh omezený, okrajově i nulový (lyže je rovná, vzpruh nemá) až dokonce negativní (je celá prohnutá opačně – kolébkový tvar). Pro tyto nové formy se běžně používá souhrnný název rocker (angl. kolébka) a nejčastěji označuje přizvednutí špičky tak, že se zvedá dřív než v klasickém kontaktním bodě, případně obdobně i patky. Rocker je dnes běžný napříč značkami i modelovými řadami, protože zkracuje aktivní délku hrany při zatížení, aniž by zkrátil lyži celkově, a tak zůstávají zachovány benefity plochy (vztlak v hlubokém sněhu) a stability (delší lyže je stabilnější zvlášť při větší rychlosti), ale lyže s významným rockerem mohou být agilnější a obratnější.

Konstrukčně se lyže skládá z jádra, za nejkvalitnější jádro je považováno jádro dřevěné, do nebo na nějž výrobce často nějakým způsobem upevňuje materiály, zlepšující jeho torzní i podélnou tuhost - může jít o titanal, sklolaminát, karbon, aramid a další. Kromě využití zmíněných materiálů hraje klíčovou roli také technologie a místo jejich použití. Zespoda je lyže krytá skluznicí, shora zpravidla tzv. topsheetem, tedy fólií s potiskem, který dává lyži kromě ochranné funkce také design.

Vlastnosti lyží:

Tuhost v ohybu = flex(e) = „tvrdost“

Je dána především vlastnostmi nosných vrstev a jádra a bývá jiná v přední části („špičce“ – nižší), středu (vyšší) a zadní části („patce“). U komerčních lyží je snaha co nejlépe se trefit do potřeb cílové skupiny uživatelů, ale jednoduchá úměra „lepší a dražší = tvrdší“ zdaleka vždy neplatí. U závodních lyží existují interní hodnoty, podle nichž lze individuálně volit. Přibližně platí: tvrdší lyže bývají sportovnější a agresivnější, měkčí naopak obratnější a všestrannější.

Tuhost ve zkrutu = torze

Torze je nutná k vedení na hraně a držení na tvrdém povrchu. Závisí na materiálech příslušných částí lyže, ale dále také na průžezu lyže, tedy tloušťce a šířce. Příliš měkká lyže, především její špička, špatně vede a drží.

Distribuce tlaku

Je dána především tvrdostí lyže a použitými materiály nosných vrstev a jádra. Kovové nosné pláty (titanal) přenášejí tlak více do konců lyže (jede klidněji, je stabilnější, hodí se pro větší rychlosti), lamináty méně (je lehčí, točivější a ovladatelnější, vhodná pro kratší oblouky a nižší rychlosti).

Vztlak

Závisí především na ploše lyže (délka x šířka) a také na tvrdosti a tvaru zejména špičky (měkká a zvednutá, tzv. rocker, se tolik neboří). Vztlak je stěžejní veličinou u freeridovek a prašanovek. Čím větší plocha a vztlak, tím vhodnější do hlubokého sněhu.

Pružnost (živost, reaktivita)

Schopnost lyže rychle se z prohnutí vracet do původního stavu. Závisí opět na materiálu nosných vrstev a jádra, ale také na případných přídavných prvcích (tvarované profily, průběžné trubice, ale také prvky tlumicí). Vztahuje se především k ukončení oblouku, kdy se hovoří o tzv. reboundu – velký či silný rebound je až „vykopnutím“ do dalšího oblouku, typickým pro sportovní a závodní lyže s tužší patkou.

(U)tlumení

Výsledek selektivní filtrace vibrací nutně vznikajících zejména při jízdě po tvrdém povrchu. Poměrně komplexní záležitost, záleží na tlumicích prvcích (elastomery, umělá vlákna, ale také externí tlumiče na různých principech) i na použité desce pod vázáním. Více tlumené jsou lyže pro vyšší rychlosti, obvykle s titanalovými pláty, méně lyže rekreační.

Sdílet

Tweet